Skip to main content

Člověk se složí, až má vše zajištěné

By 7. května 2021Média
Člověk se složí, až má vše zajištěné

Když jako velmi mladá přišla o manžela, založila Nadační fond Vrba, který radí, jak se s takovými ztrátami vypořádat. Za pět let existence využily jeho služeb už tři stovky rodin. Na to, co přinese pandemie covidu, však Petra Glosr Cvrkalová připravena nebyla. „Únor, březen a duben nám přinesly nárůst poptávky po naší pomoci asi o 600 procent. Zatímco jindy míváme zhruba jednu novou rodinu na týden, teď nám přibývaly každý den čtyři,“ popisuje žena z Nedvědice na Brněnsku.

Od začátku roku jste se tedy nezastavili?

Bylo to opravdu náročné. Dělali jsme dvanáctky i čtrnáctky na úkor toho, že my sami máme doma rodiny. Ten nápor byl extrémní, zacloumalo to s námi i jako s týmem. Jsme unavení, přepracovaní, vyčerpaní. Dřív jsme si vždy dokázali najít čas na psychohygienu, teď ne. Musíme se to naučit, abychom si příběhy z rodin nenatahovali na sebe a sami z toho nebyli špatní.

Mohly za tak strmý nárůst jen covidové případy?

Polovina z nich byla úmrtí s covidem nebo na covid. Když nám v březnu začali přibývat klienti, jejichž protějšky odešly vyloženě jako zdraví lidé, bylo to i pro nás uvědomění si toho, že i mladý odolný člověk, který nemá nadváhu nebo není jinak zdravotně omezen, může na ten vir zemřít. Že jsme smrtelnější, než jsme si mysleli.

Když je partner například dlouhodobě nemocný, asi se na jeho odchod člověk dokáže připravit. Ale covid zasáhl náhle. Je v tom cítit rozdíl?

Vlastně ne. I u onkologických pacientů se do poslední chvíle stejně čeká, že se osud usměje, že to bude lepší, že se to zvrátí. Když má člověk vedle sebe blízkého, který umírá, a tuší, že to směřuje ke konci, stejně tam ta naděje je. V našem přístupu ke klientům jsme rozdíl nevnímali. Jsme zvyklí na náhlá úmrtí, tragédie ze sekundy na sekundu. Museli jsme se ale učit nové pojmy, abychom věděli, co je cytokinová bouře nebo jak vůbec může k úmrtí s covidem dojít.

Co ovdovělé rodiny v první chvíli nejvíc potřebují?

Jistotu. Ztrátou životního partnera o ni přišli. Překvapilo je to, protože ve třiceti nebo čtyřiceti se přece neumírá. Zvlášť když máte hypotéku a malé děti. Potřebují jistotu, že budou vědět, kam mají zajít, co mají zařídit, jaké dokumenty k tomu potřebují, jak to bude se splátkou hypotéky, s pojistkou. Některým pomáháme s vyřizováním důchodu a také s financemi, aby na ně v tak těžké situaci ještě nepřišel exekutor. Dáváme jim garanci toho – a to je na naší práci takové neviditelné, ale zásadní – že informace z úřadů či pojišťoven jsou aktuální a platí. I když covidová situace nám do toho hodila neskutečné vidle. Nejen že se nedalo na úřady zavolat, ale mnohdy úředníci ani nevěděli.

To všechno musí být pro rodiny dvojnásob obtížné, když mají co dělat s vlastními emocemi.

Já tvrdím, že člověk – a mluvím ze zkušenosti se třemi stovkami rodin, kterým jsme pomohli – se psychicky nesloží, dokud nemá zajištěné ty praktické věci. Až pak teprve přijde na řadu péče o duševní stránku. Máme nově vlastní psychoterapeutku, která chystá svépomocné skupiny. Dosud jsme odkazovali hlavně na naše spřátelené organizace, které poskytovaly péči o duši, ale i ony jsou přehlcené, mají stop stavy, takže nás prosily, ať už k nim nikoho neposíláme.

Téma smrti je vždycky tabu. Jsou lidé ochotní o něm mluvit?

Nejsem si jistá, jestli je to tabu. Myslím, že poslední rok se to hodně změnilo. Do komunikace se přizvala slova jako úmrtí, smrtnost, úmrtnost. Už se člověk nehroutí a nevypíná televizi, když to slyší. Vždycky mě zaráží, když za tím člověk vidí jen číslo. Cítím to, když už ta vlna nemocných opadává a úmrtí není tolik. Lidé si říkají: je to dobré, dnes jen tolik a tolik. Ale já si to vždy vynásobím pěti, protože minimálně pět nejbližších lidí ten člověk měl.

Letošní nápor byl extrémní. Jsme unavení, přepracovaní, vyčerpaní.

Jsou přece jen pozůstalí z covidové doby jiní než ti předchozí?

Každý rodič toho má v tomto roce už plné zuby. Když má to štěstí a může chodit do práce, na druhou směnu nastupuje doma. Není čas si oddechnout. Ideálně si úkoly rozdělíte mezi partnery, ale když nastane v takové době smutná událost, je to o to složitější. Ztráta partnera je jako otevřená rána, ta se nezacelí za týden nebo za dva. Jste rádi, že nevykrvácíte. A do toho musíte zvládat všechno ostatní. Obdivuji, že lidé v sobě najdou tu sílu.

Jak nadační fond financujete?

Těžko. Stojí to spoustu sil a shánění peněz na všech frontách. Máme veřejnou sbírku Koruna pro Vrbu, jedeme v módu benefičních akcí a kampaní. A sháníme dotace. Úskalím všech neziskovek je roční financování. Máme konec dubna a já vím pouze o dvou dotacích, které jsou přiklepnuté. Z čeho mám ty čtyři měsíce platit své lidi? Voláme minimálně po tříletém financování. Jak poptávka po našich službách roste, potřebovala bych rozšiřovat tým. Ale nemůžu budovat kvalitní personální tým, pokud vím, že ho nebudu moci zaplatit. Navíc jsem propagátorem toho, aby v neziskových organizacích našeho typu byly mzdy minimálně důstojné, ne-li lehce nadhodnocené. A to z prostého důvodu: když v rodině dojde k tak smutné události, nechce, aby k ní přijel někdo, kdo to bude brát jen tak, že jde do práce a odbude si svoje „od osmi do čtyř“. Potřebuju lidi, kteří v tom vidí hlubší smysl. A nechci, aby mi odcházeli, protože budou mít jinde o patnáct tisíc víc.

V televizní soutěži Tvoje tvář má známý hlas je vaší patronkou už podruhé Berenika Kohoutová. Jak k tomu došlo?

Několik let jsem byla textařkou Ewy Farné. Když jsem v roce 2014 ztratila manžela a pak začala uvažovat o založení Vrby, myslela jsem si, že mám v této branži kontakty a že bude snadné někoho oslovit ke spolupráci. Ale od tématu smrti hodně umělců dává ruce pryč. Když přišla možnost zapsat se do Tváře, zkusili jsme to. Berenika si nás sama vybrala mezi mnoha dalšími organizacemi. Tehdy jsem ji znala málo, ale už po prvním kole jsem si řekla: to je potenciál jako blázen. A jen díky ní a tomu, že vyhrála, jsem si mohla dovolit dát výpověď na gymnáziu. Věděla jsem, že se půl roku uživím, a ukáže se, jestli jsem schopná nadaci finančně ukočírovat i dál.

Spolupracujete i mimo soutěž?

Ano, Beri nám pořád pomáhá. Aktuálně připravujeme charitativní kalendář, kde se mediálně známé osobnosti představí se svou vrbou. S tou, se kterou sdílí všechny těžkosti. A pomáhá nám i její fanklub.

Věnujete se i změnám zákonů. Kde je největší legislativní díra?

Ve výkladu zákona o pojištění. Představte si nesezdaný pár, kdy paní je těhotná a muž zemře ještě před porodem a předtím, než sepíší na matrice doklad o uznání otcovství. Miminko se narodí a je potřeba o uznání otcovství žádat soud, což trvá někdy i rok a čtvrt. A v tu chvíli, protože otec není ještě zapsán v rodném listu, nemůže žena žádat o sirotčí důchod. Až k tomu dojde, měla by žena logicky mít na tu dávku nárok zpětně, ale nemá. Má na ni nárok až od momentu razítka. To je jedna z věcí, kterou urgujeme. Máme už připravený návrh novely. Nemůže se přece stát, aby žena v této situaci neměla nárok na dávku pro své dítě.

Proč se vlastně nadační fond jmenuje zrovna Vrba?

Vzniklo to v době, kdy jsme ještě snili o tom, že za deset let pokryjeme naším konceptem celou střední Evropu. Měli jsme velké ambice, ideálně pomoct všem. A tehdy název vznikl z angličtiny. Hráli jsme si se slovem vdova, anglicky widow, a vrba se zase řekne willow. V tu chvíli se to propojilo. Navíc vrba je symbol jara, kdy vše znovu nabírá život, v naší zemi je to i zpovědní symbol. A všechna písmena toho slova mají svůj význam: V jako vdovství, R jako realita, B jako balanc, který do rodiny přinášíme, a A jako akceptace celé té zkušenosti.

Ivana Solaříková
MLADÁ FRONTA DNES, pátek 7. 5. 2021

Foto: Anna Vavríková, MAFRA

Související:  Ovdovělí rodiče: znevýhodněná a naprosto opomíjená skupina naší společnosti